Ahoj, jsem Bella a chci vám vyprávět svůj příběh. Hlavně kvůli tomu, že když se mi to stalo poprvé, naprosto jsem nechápala, co se to se mnou děje a strašně jsem se bála. Třeba někdo z vás tím také prochází a neví, co dělat. Tohle je přesně to, co jsem potřebovala slyšet, když jsem byla zmatená a vyděšená.

Svůj první panický atak jsem dostala asi v šestnácti letech. Měla jsem strašný den ve škole, doma a vlastně všude, kde jsem ten den byla. Proto jsem si šla o polední pauze ve škole zakouřit na parkoviště, když jsem chtěla být sama.

I když byla zima, sedla jsem si na takovou malou zídku, která tam byla. Když jsem si zapálila cigaretu, strašně mi začalo bušit srdce, měla jsem pocit, že mi vybuchne hlava, v uších mi strašně hučelo a já najednou začala hystericky brečet. Nevěděla jsem proč. Z ničeho nic to přišlo a já jsem měla pocit, že umřu. Skutečně jsem si myslela, že umírám. Bylo to to nejhorší, co jsem v životě, kdy zažila.

Trvalo to asi deset minut, než ten pocit přešel. Po těch deseti minutách jsem přestala brečet a otupělá seděla na té zídce. Bolelo mě celé tělo a celkově jsem byla vyčerpaná. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem ráda, že jsem neumřela, ale stejně mě bylo pořád neuvěřitelně špatně.

Musela jsem se vrátit do školy na poslední hodinu. Celou hodinu jsem seděla na místě a tupě koukala před sebe. Neměla jsem moc kamarádů, takže si nikdo ničeho nevšiml. Poté jsem odjela domů. Doma jsem si šla hned lehnout s tím, že jsem doufala, že se proberu. Probrala a nakonec celý ten incident přešla s tím, že jsem měla prostě špatný den.

Asi o dva týdny později se mi to stalo znova. S tím rozdílem, že jsem neměla nijak zvlášť špatný den. Jenom jsem večer ležela v posteli a najednou ucítila strašnou nevolnost. Po chvilce přišlo zase to hučení v uších, bušení srdce a pláč. Ležela jsem a nemohla jsem přestat brečet. Byla jsem ještě vyděšenější než před tím a celkově to mělo horší průběh.

Neměla jsem nikoho, s kým bych doma mohla mluvit, takže jsem jenom ležela, doufala, že to přestane a zase se bála, že umřu. Tentokrát to bylo delší a horší.

Když to přešlo, byla jsem znova neuvěřitelně vyčerpaná, že jsem byla ráda, že ležím v posteli. Snažila jsem se přemýšlet, co by to mohlo být, kromě toho, že umírám. Rok předtím jsme brali ve škole psychické poruchy, tak jsem napsala do googlu psychické nemoci a to, co jsem během toho cítila.

Zjistila jsem, že se opravdu jedná o návaly paniky. Příznaky jsou podobné infarktu, takže jsem nebyla jenom hysterická, když jsem si myslela, že umřu. Hodně jsem si o tom přečetla, než jsem usnula. Jaká byla rada? Snažit se zklidnit dech a nějak to ustát. Totiž, nechtěla jsem jít k doktorům, nemám s nimi nejlepší vzpomínky a radši sázím na to, že všechno zvládnu sama.

Od té doby se mi asi tři měsíce občas stávalo. Nejhorší to bylo ve škole, když jsem musela běžet na záchod, abych se nerozbrečela ve třídě. Ale možná díky tomu, že jsem věděla, o co jde, průběh už nebyl tak strašný. Naučila jsem se rozpoznat, kdy to přijde a snažila se uklidnit ještě dřív, než to přišlo. A opravdu to fungovalo.

 

ZANECHAT ODPOVĚD