Ahoj, já jsem Daisy a chtěla bych se s vámi podělat o můj příběh. Trochu doufám, že to někomu pomůže, aby otevřel oči a přestal řešit to, jak vypadá a užíval si každou chvilku na tomhle světě, protože je to dar, který dostaneme jenom jednou.

Bylo mi čtrnáct let, když jsem se začala potýkat s poruchami příjmu potravy. Vztah s mojí mamkou nebyl ideální, a protože jsem jedla hodně sladkého, pořád na mě křičela, jak jsem tlustá. Teď už ji to nemám za zlé, protože mi tím nechtěla ublížit, jenom si neuvědomila, jak moc nepříjemné pro mě je, to poslouchat. Totiž, nebyla jsem nijak výrazně tlustá, jenom jsem dospívala rychleji než moje spolužačky a tak jsem měla větší prsa a boky.

Kritiku od mamky jsem těžce snášela, ale ještě pořád jsem neměla potřebu přestat jíst. Až pak mi jednoho dne spolužák řekl, že jsem tlustá. Na ten den si pamatuju pořád, i když je to už šest let. Když jsem po škole přijela domů, zavřela jsem se v koupelně a pevně se rozhodla, že přestanu jíst.

Z počátku to bylo těžké, protože jsem měla ráda dobré jídlo, tak jsem si řekla, že bude jednodušší jídlo zvracet. A bylo, první měsíc jsem jídlo zvracela, ale nebylo to jednoduché utajit. Z toho důvodu jsem nějak samovolně přešla k tomu, že jsem nejedla.

Nechodila jsem do školní jídelny, svačiny dávala spolužákům nebo je vyhazovala a doma jsem vždycky řekla, že jsem se dost najedla ve škole. Díky tomu si nikdo nevšiml, že vůbec nic nejím. Většinou jsem za den snědla jedno nebo jenom půlku jablka. Do toho jsem hodně sportovala a doma ještě cvičila, abych měla jistotu, že z toho jednoho jablka nepřiberu.

Rok a půl jsem takhle fungovala než jsem se rozhodla svěřit své kamarádce s tím, že mám problém. Byla to moje nejlepší kamarádka a všimla si, jak moc jsem se změnila. Dříve jsem byla optimistická a plná života a energie, ale během toho roku a půl jsem byla jako chodící mrtvola. Pořád unavená a vyčerpaná, neuvěřitelně se mi zhoršily známky ve škole a úplně jsem se uzavřela do sebe.

Bála jsem se ji to říct také kvůli tomu, že já jsem nijak výrazně nezhubla. Nebylo to na mě moc vidět. Vypadala jsem hubenější, ale ne dost na to, aby to někdo začal řešit. Ono si totiž spoustu lidí neuvědomuje, že anorexie je psychická nemoc.

Když jsem se svěřila kamarádce, podpořila mě. Nehnala mě nikam k doktorům, ale nabídla mi podporu. Pomohla mi s tím, abych se cítila krásná a naučila se zase normálně jíst, i když to bylo těžké. Můj žaludek nebyl zvyklý na to, jak lidi jedí normálně.

Teď je to šest let, co jsem s tím začala a čtyři roky od toho, co jsem svůj problém začala řešit. Občas si nemůžu pomoct od myšlenek, že bych měla zase hubnout, ale tentokrát už vím, že k sebelásce mi to nepomůže. Že jsem dost krásná, i když nemám hubeňoučké nohy a pas.

Přála bych si, aby si to uvědomili všechny náctileté holky, které denně na internetu vidí dokonalé a hubené holky a přestávají jíst. Ale také všechny ženy, které se potýkají s tím, že si nepřipadají dost hubené. Není to řešení. Ani chodit šestkrát týdně do posilovny není řešení. Řešení je, aby se každá žena naučila milovat svoje tělo takové, jaké je. Cítit se pohodlně ve svém vlastním těle je ten nejcennější dar, který můžete sami sobě poskytnout.

 

 

ZANECHAT ODPOVĚD